Pravidla chování na chodbách

Pravidla třídy jsou stále běžnějším doplňkem školních tříd. A asi už taky víme, že když se s nimi nepracuje, stane se z nich nefuknční výzdoba na dveřích nebo na nástěnce. My jsme vyzkoušeli pravidla školních chodeb…

Jedna paní učitelka dovolila hrát fotbal a zakazovala na chodbě svačit. Druhé nevadily svačiny, ale děti nesměly vcházet do jiných tříd. Další fotbal zakazovala a nestarala se o to, kdo jakou třídu navštěvuje. Když jsme si tohle uvědomily, došly jsme k tomu, že by dětem a hlavně nám mohla pomoci pravidla školních chodeb. Tak jsme se začaly zabývat tím, jak by se to dalo vyřešit.

Na metodickém jsme se s touhle potřebou svěřily kolegyním. Bavily jsme se o tom, v čem by nám to mohlo pomoct. A napadlo nás k celé akci přizvat i děti. Po konzultaci s třídními pančelkami jsme děti něchaly sepsat návrhy toho, jak by si pravidla chodby představovaly ony. Ze sesbíraných návrhů jsme daly dohromady sedm pravidel, která jsme si pak společně představily.

Mají-li pravidla fungovat, měli by žáci znát jednotlivé cíle, kterým pravidla dávají smysl. Pokud pravidlo cíl nemá, je z něj pravidlo pro pravidlo. Žáci v něm nevidí smysl a častěji se odmítají podle něho chovat.  (Michal Dubec)

My jsme se ve třídě bavili o tom, jak pravidlům rozumíme, jestli jsou všechny potřebná a důležitá – hledali jsme jejich cíle. Máme na chodbě velkou sedačku. Je tak hluboká, že když si na ni sedne většina malých dětí, jejich nohy se na ni celé vejdou a boty nám ji začaly špinit. Tak uvádíme příklad cíle a pravidla z něj vyplývajícího:

„Na sedačku si během dne sedne mnoho lidí. Chceme ji mít čistou, aby nezašpinila naše oblečení, aby nám dlouho vydržela a abychom si na ni chtěli sedat i dál. Proto máme pravidlo, že si zujeme boty, než si na sedačku sedneme.“

Má-li se na něčem shodnout více na lidí, často je to kompromis. I my jsme je dělali. Učili jsme se porozumět potřebám druhých a přijmout pravidlo, které je důležité pro ně, i když bychom ho my sami nepotřebovali. Když jsme porozuměli cílům, společně jsme se usnesli, že pravidlům v téhle podobě rozumíme a že je takhle chceme zachovat. Tak vznikl plakát, doplněný o obtisky rukou a podpisy dětí i dospělých. Barvy jsme volily podle barvy stěn školních chodeb. A protože je chodba dlouhá, máme je ve dvojím provedení.

A co dál?

Nebudou fungovat, když s nimi nebudeme pracovat. Tak si u plakátu s některými dětmi čas od času vyjasňujeme, jestli je jejich chování v souladu s tím, na čem jsme se tu usnesli. I to je moc důležité, aby ta automatizace mohla běžet.

Více se o pravidlech můžete dočíst v materiálu Michala Dubce „Poznáváme, určujeme a dodržujeme pravidla chování ve třídě a ve škole“