Pět švestek a ráj srdce
ROZDÍL MEZI BLUDIŠTĚM A LABYRINTEM
„Bludiště je hrozné místo podobné vězení, kde se člověk může navždy ztratit. Bludištěm se bloudí, labyrintem prochází. Labyrint nás neočekávaným způsobem vede do skoro zapomenutého středu světa anebo možná vlastní bytosti.
Cestou můžeme narazit na Minotaura anebo jiné monstrum skrývající se ve tmě. Nikdy předem nevíme, jakou zde prožijeme hrůzu, zda nepotkáme nějakého nemilosrdného soudce vlastních činů a nepohlédneme smrti do tváře. Labyrint je zkouška, ale v jeho středu svítí světlo a natažená nit ukazuje cestu nazpět k nové svobodě.“
CÍLEK, Václav. Labyrinty světa: aneb o cestách ze zmatků světa do ráje srdce. Praha: Albatros, 2014. ISBN 978-80-00-03704-2.
NA CESTĚ DO STŘEDU
Až příliš mnoho náhod se sešlo, aby mi přivály do cesty nový labyrint. „Je praštěná,“ řeknete si. „Nikde nevydrží.“ „Jak to bude v tom životopise vypadat?“ „Střídá školy jako ponožky.“ To všechno mi proletělo hlavou, když jsem si přehrávala tu šílenou nabídku s hashtagem #BRNO. Nakonec jsem ale vyhodnotila, že kdo jiný než já a kdy jindy než teď. Uposlechla jsem volání divočiny, kývla a ve snaze projít do středu světa a objevit cestu k nové svobodě zas balím banánové krabice. Mám v tom už jistý grif, takže mi to ani netrvalo moc dlouho…
Nejdřív mě ze spárů města s erbem rozpůleného koně vyfáralo město s erbem koně nerozpůleného. Fajne, no ni? A zrazu mě černo-zelená Ostrava propouští. Po 15 letech oboustranného prověřování, svádění, smíchu, pláče, tance, roboty, zpěvu, lásky a stěhování přichází Stěhování. A tak si do útrob dvaceti banánových krabic balím svých pět švestek, abych šla o dům dál. Dalo by se říct, že je to u mě už taková tradice. Baví mě nové začátky.
ČECH, Pavel. Labyrint pro dva (část díla, s. 52). In: Albatrosmedia: CÍLEK, Václav. Labyrinty světa [online]. Praha: Albatros, 2014 [cit. 2019-07-13]. Dostupné z: http://bit.ly/2xJDPp4; http://bit.ly/2YSF2Gs.
BÁSNÍCI MAJÍ OBTÍŽNÉ ZAČÁTKY A KONCE
zato mezidobí je radostné a plodné. Jsem na začátku? Když jsem tu větu PŮJDU DO BRNA vyslovila poprvé nahlas, vzpomněla jsem na své básnické lelkování a na kdysidávnou báseň o Brně, co jsem napsala ve spěchu při cestě (světe div se) do Brna. Nepřemlouvejte mě, tady je aspoň první sloka…
Volá mě Brno: „Pavlíno,
máš prázdniny, tak přijeď na víno.“
Brno mě volá, slyším hlas.
„Přijeď na červené, na bílé, na Špilas.“
Takže je teď myslím úplně jasné, že jsem si to přivolala. Že si pro mě přišli a že jsem neměla jinou šanci.
ACH MŮJ BOŽE A NĚCO NAVÍC
Dlouho jsem přemýšlela jestli to vůbec napíšu, jak to napíšu a jaké tomu dám takové to vznešené „něco navíc“, aby se to dobře ujalo a lidi dělali „Ó“ a „Ú“ a taky „Ach můj Bože!“. A pak jsem si vyhodnotila, že takovou věc nemůžu plánovat a že se něco uděje. Udála se kniha Václava Cílka „Labyrinty světa„, která mi přišla do cesty, a s ní se pak tenhle článek napsal sám.
A to „něco navíc“? To bych nakonec měla taky. Moc lidí tam neznám. Máte-li chuť to změnit, písněte. Kafe sice nepiju, ale z básně je jasné, že to zas tak nevadí. Dodávám, že to spraví i limča a že pokud nejste Minotaurus a jste z Brna nebo tam máte cestu, můžeme zabřednout třeba v pedagogické rozhovory o stavu českého školství, což je moje nejvíc nejoblíbenější téma na světě. 😀
Krásné Léto ještě z Ostravy,
Pavlína
