Rozloučení se třídou

Kdosi se na Facebooku zeptal, jestli nemáme tipy na to, jak se jako třídní rozloučit se třídou, kterou jsme pár let vedli a s níž nás pojí mnoho společných zážitků. A když jsem nad tím přemýšlela, jeden nápad se vynořil…

Bylo to kdysi dávno, když jsem se stala součástí semináře „eS“, který na hronovském divadelním festivalu svedl dohromady partu skvělých inspirativních lidí. Pod osobitým vedením Milana Schejbala i po večerech ve víru maloměsta jsme si zaživali to, co nás propojovalo a sbližovalo. Divadelní etudy i posezení u vína, s kytarou, pod širou a nekonečnou noční oblohou…

Komunita lidí se v jemných změnách scházela na Milanových seminářích několik let. Když jsme se jednou ale museli rozloučit, tak mi to uvízlo v paměti, že si na to sem tam vzpomenu i teď, víc než 10 let poté.

Obřad rozloučení a uchování společných vzpomínek zorganizovali naši kreativní kolegové po setmění v parku, nedaleko starého prázdného bazénu. K nápadu, který vě mně po ty roky zůstal, nebudete potřebovat ani setmění, ani bazén, jen ten venkovní prostor.

Funguje sezení v kruhu. Dostali jsme podložku, tužku, kousek papíru a zadání, abychom sepsali 3 nejkrásnější věci, které se nám za celou společnou cestu vybaví. Situace, zamyšlení, poděkování, cokoliv příjemného nebo veselého… Důležitá byla instrukce, že naše psaní nebude číst nikdo cizí. Dostali jsme na to hodně času a velkou volnost. V Tichu, které se rozprostřelo, se nám nejen kouřilo z hlavy, ale společným vzpomínáním se nám na tvářích střídavě měnily úsměvy. Tahle chvíle pro mě byla nekonečná, energická a nesmírně inspirativní.

Následně jsme se v kruhu znovu napojili na sebe. Přijde mi zajímavá (ryze dobrovolná, což podtrhávám) možnost sdílet s ostatními, co jsme na lístky napsali. Nasdílet třeba jeden z bodů, případně více. Vždycky ale musí být zachováno právo na tajemství. Můj lístek by do ruky neměl dostat nikdo jiný. Vypsal jsem na něj přeci to nejniternější ze svých vzpomínek…

Před večerním rituálem jsme koupili hrníček s pokličkou. Poklička je v naší scénce naprosto zásadní. Sehnali jsme plechovou mísu, do níž jsme lístečky s našimi vzpomínkami naskládali a pak je obřadně zapálili. Jestli to bylo doprovázeno Tichem, hudbou nebo společným švitořením si už úplně nepamatuju. Důležitý byl závěr celé slavnosti. Popel, který nám v míse zůstal, jsme opatrně přesypali do hrníčku. Rozpálili jsme svíčku a voskem k hrníčku přilepili pokličku. A bylo hotovo.

V malém hrníčku bylo najednou uloženo tajemství těch nejhezších chvil, které si každý z nás uchovával v sobě. Hrnek od nás Milan dostal na památku. Nevím, jestli ho ještě má a jestli si to celé pamatuje on. Já jsem na tu chvíli nikdy nezapomněla, jakou to pro mě mělo sílu.

Variací by mohl být jiný typ skříňky i případné zakopání. Tak jsme například vkládali do země vzkaz budoucím generacím, když jsme sázeli na školní zahradě stromy. Ale tam jsme nepálili, to dá rozum. 🙂

Jistě to může vyvolávat asociace na poslední rozloučení po smrti, ale když jsem nad tím přemýšlela, co jiného to vlastně je? Naše cesty se tak, jak nám to funguje Teď, zřejmě už nikdy neprotnou. Loučíme se, tak proč ne zrovna obřadně.

Možná Vás díky téhle vzpomínce napadne i něco veselejšího. Já na to ale nevzpomínám se smutkem, i když se ten obřad tak nakonec může tvářit. Bylo to magické. A to ve mně zůstalo…

Krásné červnové rozloučení, ať už učíte jakoukoliv třídu, nebo za sebou máte rok bez třídnictví jako já.
Opravdu hluboce jsem si odpočinula (zavedla bych to pro každého, je to vysoce očistné) a už se začínám těšit na nové zážitky v roli třídní pančelky. Mějte prosluněné léto a čerpejte energii do zásoby. Bude se hodit…

Pavlína