Oči, uši a dveře. Máte otevřeno?

Sešli jsme se v osm ráno v malebné čítárně plné knih. Rozdělili jsme se do trojic a strávili dvě hodiny na návštěvě v cizích třídách. Řídila jsem se radou vybrat si jiný předmět, než učím. Tak jsem se ocitla na občance a na Hejného matice. A byla to (absolutně nepopisně řečeno) PECKA!

Obě paní učitelky nachystaly hodinu tak, že upozadily sebe a veškerou zodpovědnost za učení přenesly na své žáky. Vstoupily do role průvodců, zadávaly úkoly, hlídaly čas a navazovaly bezpečné podporující prostředí. Ani v jedné hodině děti nepracovaly s učebnicí. V obou hodinách to byly děti, které díky zadané práci, připraveným materiálům, výzvám, vrstevnickému učení a důvěře v ně vloženou odhalovaly „pravdy“, jejichž nositelem v běžné výuce často bývá učitelův výklad. Dodržovaly půlmetrový hlas, spolupracovaly, vzájemně se podporovaly. Najednou to vypadalo, že je to jednoduché, tohle všechno je naučit. Bylo nám ale jasné, že za touhle harmonií je schovaný kotel práce na obou stranách katedry.

Zaměřovali jsme se společně na to, co se učitelům v hodinách dařilo, jaké důkazy kvality učebního procesu jsme mohli pozorovat. A v celém tom oceňování mě to najednou napadlo. Jezdíme na školení a na náslechy do cizích škol, abychom si odvezli inspiraci, která ale dřímá i za humny. Jakou kulturu má Vaše škola s ohledem na vzájemnou inspiraci díky náslechům u kolegů nastavenou? Umíme otevřít dveře a pozvat do hodiny kolegu? Umíme otevřít oči a uši, abychom zaznamenali, co jsme v hodině viděli a slyšeli? Bez soudů? Dokážeme rozumět tomu, jak obrovská vzájemná inspirace by to mohla být? A jsme vůbec ochotní to přijmout jako běžnou praxi?

Zdá se mi, že to stále ještě není standardem. Že se ve svých stereotypech zavíráme ve třídách. Že si pak v kabinetech a sborovnách víc stěžujeme na Pepu, který „zase nepochopil co má dělat“, než bychom se zaměřovali na to, co se nám podařilo. Že máme strach, aby nás někdo neviděl, jak učíme. Aby nás nehodnotil. Nepomluvil. Aby si o nás nemyslel něco nepěkného. Přitom je toho tolik, čím bychom mohli inspirovat druhé.

Možná že taky trochu zapomínáme na diváky, kteří jsou našemu představení přítomni vždy. Na děti, které pravidelně popisují rodičům nebo kamarádům, „co bylo dneska ve škole“. Na to, že Pepa doma poví, že to od paní učitelky zase nepochopil nebo naopak že se naučil něco nového, co ho moc bavilo. Že si to rodiče mezi sebou poví. A co si budeme povídat, ono si to často cestu zpátky do školy přes několikery ústa najde, často ale ne k Vašim uším.

A tak si na základě domněnek a informací z druhé ruky mnohdy vytvoříme hypotézu o tom, kdo z kolegů je jaký učitel, přestože jsme ho v hodině s dětmi ještě nikdy neviděli. Neznáme jeho styl práce, nevíme, co je pro něj přirozené a v čem by nám osobně mohl být inspirací. Co se od něj můžeme naučit.

Ona nakonec každá voda steče dolů a Stázina se dostane Kubovi za ženu. Možná si i my uvědomíme, jak cenné by bylo po malých krůčcích otevřít dveře třídy, oči i uši. Kolik nevytěženého zlata a stříbra se v kolegiální spolupráci a vzájemných návštěvách může schovávat. Že za branou našich obav, mírného nekomfortu a zvyklostí „takhle to vždycky bylo“ čeká tolik zajímavého, co může naši vlastní výuku obohatit nebo dokonce úplně proměnit.

A jak je to u Vás? Od koho se učíte Vy? Chodíte se inspirovat? Podporuje vedení vzájemné učení se od kolegů? A otvíráte svoje dveře?

Pozdravy posílám do ZŠ Janáčkovo náměstí v Krnově, kde nás dnes vřele přijali. Otevřené nebyly jen dveře. Otevřeně říkám, že jsem odcházela s otevřenou myslí i s otevřenými ústy…